O nás

 

 

Láska ke sportu mě dovedla až prodeji sportovního zboží, který jsem odstartoval v září 2020 v podobě eshopu TopForTeam. Sešlo se mnoho náhod, které vzaly za své a dovedly mě až na tuto pozici. Silné vazby mám především ke sportovním klubům, záchranným složkám a k firemnímu sektoru, kam se snažím cílit. Svým zákazníkům se snažím maximálně porozumět a největší odměnou pro mě je spokojený zákazník. 

Níže článek o mém příběhu z projektů "BEZ FRÁZÍ"

https://www.bezfrazi.cz/pribehy/martin-tvaruzek/nejlepsi-kamarad

Trasu Rakovník-Praha-Rakovník jsem jezdil s kamarádem skoro každý všední den.

 

Dal jsem mu padesát korun na benzín, svezl se s ním na Zličín a odtud jsem pokračoval metrem přes celé město do redakce serveru iSport, kde jsem pracoval jako editor. Dá se říct, že jsem byl ještě v sedmadvaceti bezstarostnej sportovec. Hokejbalista, který má super holku a zvyká si po dokončení vejšky na pracovní režim. Rozkoukával jsem se pozvolna, všechno bylo dost na pohodu.

Ještě 3. ledna 2013 jsem řešil kraviny. Těch má člověk obvykle plnou hlavu, než se stane něco skutečně zásadního.

Večer, při cestě do Rakovníka, nám vběhnul pod kola divočák, nešlo nic dělat, tak jsme to do něj napálili. Odnesly to jen plechy, nic se nám nestalo. Hned jsem zavolal tátovi. Byl to vždycky první člověk, se kterým jsem řešil jakýkoliv problém, vzájemně jsme se uklidnili a jelo se dál jakoby nic.

To bylo naposled, kdy jsem s ním mluvil. Umřel 4. ledna na infarkt. V devětačtyřiceti letech. V pátek, v devět večer.

Přesně si pamatuju, co jsem ten den dělal. Během služby jsem hodil na web pár článků a probíralo se, kam ze Sparty přestoupí Tomáš Řepka. Pak jsem se jel se svojí Káťou podívat do IKEA na nějaký nábytek, odtud jsem pospíchal na florbal s kamarády a pak následovala klasická cesta domů.

Najednou telefon.

V něm vystresovaná mamka, že je doma záchranka a oživují tátu. Jel jsem co nejrychleji k nim na barák a vběhnul do kuchyně. Vedle v ložnici tátu nahazovali defibrilátorem. Bohužel bez odezvy.

Doktoři po chvíli řekli, že je konec.

Dřepěl jsem nechápavě na zemi a ptal se sám sebe, proč se to stalo. Co bude dál? Jak budeme fungovat? Táta byl hlavou rodiny v pravém smyslu toho slova. Všechno zařizoval, věnoval se nám, pořád řešil, co je potřeba. Ať už šlo o praktické věci jako nákupy, nebo o rodinný program jako výlety a sport. Od dětství mám zafixované, že s ním všechno suprově šlapalo.

Najednou tady nebyl.

V tu chvíli se všechno změnilo.

A hlavně jsem se musel změnit i já.

Aquatop. Firma, kterou táta budoval od roku 1991.

Jako vyučený automechanik nejdřív dělal ve fabrice na obklady RAKO, ale chvíli po revoluci si se společníkem založil krámek. Prodejna byla u nás doma a zaměřovala se na veškeré výrobky na vodu a topení do koupelen a kuchyní, včetně instalatérského materiálu. Vyrůstal jsem mezi trubkama a záchodovýma mísama, které se válely všude po zahradě. Obchod byl místo prádelny, sklad místo posezení na terase, teprve v roce 1996 se společnost přestěhovala do kamenné prodejny.

Pro lidi v Rakovníku je Aquatop zavedenou značkou, jakmile někdo vidí logo s koupelnovou baterií, ze které teče slza, spojí si ho s panem Tvarůžkem.

Padl na nás pořádný závazek. Jak jsem tak seděl v kuchyni a uvědomoval si, že bude bez táty všechno jinak, začal jsem lehce panikařit. Neuměl jsem si představit, že vedle všech věcí, které se budou pojit s jeho odchodem, zvládneme ukočírovat i firmu.

Ty vole, to nemůžeme dát!

Máma měla v tu chvíli úplně jiné starosti, ségra byla na mateřské, já a o dva roky mladší brácha jsme byli telata bez zkušeností.

Když přijdete o někoho blízkého, překvapí vás vedle lidské ztráty i to, že život uhání rychlým tempem pořád dál, a vy musíte reagovat. Ze dne na den jsem skončil v práci, pochopili to, první měsíc jsem byl marnej a nosil jen černé hadry. Zároveň jsme si doma hned řekli, že je Aquatop tátův odkaz a nesmíme ho nechat padnout. Cítili jsme vůči němu zodpovědnost. No jo, jenže první věc je povídat si o tom a druhá skutečně to udělat.

Od začátku jsme dělali všechno společně, zároveň přirozeně vyplynulo, že to budu já, kdo nakonec převezme nejvíc povinností a stane se jednatelem společnosti. I proto, že brácha dělal obchodního manažera v pivovaru Lobkowicz. To bylo o dost lepší místo než moje pozice na sportovním webu, kde jsem sice měl čistou hlavu, ale málo peněz.

Navíc jsem s tátou už několik let nejvíc řešil, co se děje s firmou. Pomáhali jsme mu s Káťou připravit e-shop na prodej radiátorů, vysvětloval mi, jak fungují obchody a jaké jsou vztahy s dodavateli i odběrateli. Výhledově mě chtěl zaměstnat, aby všechno zůstalo v rodině.

Od začátku jsem věděl, že ho nemůžu nahradit, ale měl jsem cíl aspoň na chvíli ho zastoupit.

Řešení problémů hodilo celou rodinu do reality. Vždyť já na začátku neuměl vyměnit ani koupelnovou baterii.

Týden po jeho smrti jsme nějak ze setrvačnosti fungovali a vybavili pohřeb. Pak jsem zjistil, že na větší sebelítost není čas, a sešel jsem se s největšími obchodními partnery. Řekl jsem jim, že nejsem táta, ale že byl bych rád, kdyby s námi zůstali, že se nic nezmění.

Přitom to tak samozřejmě nebylo.

Prvním testem bylo zamrznutí účtu, kde měla firma kontokorent půl milionu. Sice jsem se jmenoval stejně, byl jsem prokazatelně pozůstalý, ale nikoho to nezajímalo. Než jsem se domluvil na podmínkách s jinou bankou, dva měsíce jsme nemohli fungovat.

Ukázalo se, že všechno bude hlavně o lidech. V tu chvíli nás podržela většina dodavatelů, obvolal jsem je a až na výjimky měli pochopení.
Vyšli nám vstříc, prodloužili splatnost. Odešlo jen pár těch, s nimiž nebyl takový vztah.

Řešení problémů hodilo celou rodinu do reality.

Ohledně práce v oboru jsem nevěděl skoro nic, do všeho mě musela zasvětit mamka, která prodávala v obchodě. Učit jsem se mohl jen praxí, tak jsem za ní chodil jak ocásek a odkoukával. Vždyť já na začátku neuměl vyměnit ani koupelnovou baterii. Když přišel zákazník a chtěl poradit s velikostí objímky nebo odtokovým kanálkem, nechytal jsem se a připadal si k ničemu.

Valily se na mě jen starosti. Ne, nebyl jsem na to zvyklý.  

Jako podnikatel z leknutí jsem rychle zjistil, že hlavní zátěží nebude jen samotný chod Aquatopu, ale především bývalý společník.

Před deseti lety z firmy odešel, protože k ní neměl takový vztah. S tátou si všechno po domluvě rozdělili půl na půl, což pro něj bylo extrémně výhodné.

V roce 2008 se našemu oboru dařilo, byly super tržby a jeho podíl se vyčíslil v milionech korun. Smlouvu navíc sepsal právník, který skončil ve vězení, takže to mluví za všechno, ale táta na ni přistoupil. Domluvila se jedna turbo splátka a pak dalších 122 měsíčních výplat, které se hodně blížily pěti nulám.

Rychle se ukázalo, že pro obchod v sedmnáctitisícovém Rakovníku, kde je pět prodejců s podobným zaměřením, to bude velký problém.

Navíc přišla recese, tržby klesly a další zákazníci odešli, když začaly ve velkém frčet e-shopy. Po tátově smrti jsme nebyli ještě ani v půlce a přiznám se, že jsem s právníkem řešil, jestli by šla situace nějak změnit. Bylo to ale neprůchodné, protože nešlo o dluh firmy, ale o závazek rodiny Tvarůžků, takže v případě prodlení nám mohli exekutoři sebrat auto nebo barák.

Nebyl kvůli tomu den, kdy bych neřešil peníze, každý měsíc jsem si rozdělil na několik částí.

Pátého jsem poslal zaměstnancům výplaty, patnáctého splátku společníkovi, dvacátého odvody a pětadvacátého DPH. V tom se neustále prolínala platba faktur a firemních nákladů. Abychom se dostali na nulu, musel být hrubý měsíční zisk opravdu vysoký.

Přijít na to, jak všechno funguje, byl záhul. Tím spíš, když jsem do té doby řešil řádově tisícikoruny a moje pozornost se zaměřovala hlavně na to, který sportovec něco vyhrál, kam vezmu svoji Kačku na rande a kdy půjdu na hokejbal nebo do posilovny.

To víte, že to konkurence vycítila.

Rychle se rozneslo, že původní majitel Aquatopu zemřel, a začali za námi jezdit všelijací vykukové.

Často si vymýšleli pohádky o tom, jak spolupracovali s tátou. Každý druhý, včetně velkých firem, od nás chtěl obchod odkoupit. Létali kolem jako supi, protože mě měli za mladého blbečka.

Chvíli jsem dokonce uvažoval, že se s někým domluvím a skutečně se na všechno vykašlu, protože mít několikamilionový závazek vůči společníkovi a hlavu plnou starostí mi nedělalo dobře, ale názor jsem změnil poměrně rychle. Hlavní potenciální kupec pár měsíců po naší schůzce zkrachoval a já si uvědomil, že tohle není cesta, jak pracovat s tím, co po tátovi zůstalo.

 

Vrhnul jsem se do všeho naplno. Jenže než jsem si mohl říct, že chápu, jak se mám chovat, musel jsem dostat pár lekcí z naivity.

Do firmy každou chvíli volali obchodní zástupci a pořád něco nabízeli. Takhle nám třeba firma ze Vsetína vnutila mosazné tvarovky, že prý jde o zboží top kvality. Vzali jsme jednu várku a byly samozřejmě o několik tříd horší než ty, které bereme celé roky. Naši zákazníci – instalatéři – je ani nechtěli montovat, doteď leží někde ve skladu.

O tom, že se i malá nepozornost může pěkně vymstít, mě zase přesvědčila záhadná faktura za telefonní seznam. Nechápal jsem, o co jde, ale platil jsem ji celkem dlouho, protože tam trvalý příkaz zadal táta. Nakonec jsem ale na internetu dohledal, že jde o podvodnou firmu.

Napsal jsem jim mail, ať neotravují, a házel složenky do skartovačky. Jenže furt chodily upomínky, tak už jsem se naštval, napsal jim pro změnu sprostý mail a od té doby je klid.

Podobně to dopadlo i s jedním sousedem. Naproti firmě je činžák a u něj zahrádka, která byla odjakživa naše. Najednou za mnou přišel pán s dokumentem, podle kterého mu táta místo pronajímal, a prý byli domluvení, že se na něj pozemek přepíše. A pokud to neudělám, zažaluje mě. Přišlo mi to zvláštní, našel jsem potřebné papíry a zjistil, že má jen předkupní právo. Prostě to zkoušel, viděl mladého vola, chtěl využít situace. Nakonec mě fakt dal k soudu, který jsem samozřejmě vyhrál.

Mojí největší chybou ale byly špatné investice do zahraničních fondů. Chtěl jsem co nejrychleji umořit společníkův dluh, tak jsem uvěřil pár známým mých známých, dal jim půlmilion a přišel o něj. Byly to úspory celé rodiny a několika kamarádů.

Vyčítám si to dodnes, ale zase jsem si díky tomu uvědomil, o čem moje nová role je.

Pokud máte plán, jednáte systematicky, nabízíte kvalitní zboží a dodržujete dohody, není důvod, aby vám podnikání nešlo.

Spřátelení dodavatelé a stálí zákazníci mě brali hned. Někteří partneři mi brzy nabídli tykání, i když byli o dost starší. Zjistili, že to myslím vážně a nejsem jen profesionální syn, který něco zdědil. Kolikrát mi skvěle poradili, protože jsem byl pořád v situaci, kdy bylo potřeba dělat rozhodnutí a někdy chodit do rizika.

Jeden tátův dobrý kamarád a dodavatel měnil místo a nabízel, že mi dohodí nové firmy z Moravy. Nebyl jsem si tím jistý, ale uvěřil jsem mu a povedlo se. Zboží stálo za to, mělo parádní kvalitu i cenu, u zákazníků bylo bez reklamací. Všichni z tohohle kroku něco vytěžili.

Měl jsem navíc radost i z jiné věci.

S tímhle člověkem se bavím i o osobních věcech, když na mě někdy dolehne, že už tu táta není. Ulevilo se mi. Zjistil jsem, je i přes některé špatné zkušenosti existuje v byznysu spousta lidí, kterým se dá věřit.

Táta často říkal, že nemáme žádné starosti. Mně, bráchovi i ségře. Měl pravdu.

Jeli jsme si pod jeho ochrannou rukou svoji pohodu, a když se něco podělalo, měli jsme jistotu, že nás v tom nenechá. Vždycky situaci nějak vyřešil, měl to tak nastavené. Odmala byl náš nejlepší kamarád, vděčíme mu za super dětství.

Vedle toho žil bohémsky.

Doutníčky, víno, pivo, byl to velký chlap, vážil asi sto sedmdesát kilo, i když vždycky tvrdil, že tolik nemá. Ale měl. A taky měl heslo, že když něco dělá, tak naplno. Fakt to dodržoval, hodně si dopřával, všichni v rodině jsme do něj hučeli, aby zhubnul. Párkrát dokázal sundat dvacet kilo a pak skokově nabral čtyřicet. V tomhle to s ním byl nekonečný příběh, přitom byl moc rád mezi sportovci, rodiče s námi odmala všude jezdili na tréninky a soutěže.

Nejvíc s bráchou.

Je ročník 1988 a dělal v Kladně hokejového gólmana v silném ročníku, kde se sešli Ondra Pavelec, Jakub Voráček, Michael Frolík a Jirka Tlustý. K těmhle jménům se ale příjmení Tvarůžek nepřidalo, rozhodlo se v juniorech, táta nechtěl dávat neoficiální příplatky.

Sorry, jestli se to někoho dotkne, ale tak to prostě bylo.

Hokejbal už je úplně jiný sport než ten, se kterým jsem začínal, a docela to sedí do toho, čím jsem prošel.

Hokej mě lákal taky, ale nejdřív jsem byl fotbalový brankář a na bruslích jsem to pořádně zkoušel až ve třinácti. Logicky už mi to vůbec nešlo. Byl jsem větší než ostatní, všechno vybavení mi bylo malé nebo krátké, tak jsem přešel na tenis a vydržel u něj asi tři roky.

K hokejbalu jsem se dostal až v šestnácti a šel mi hned. Prošel jsem juniorským nároďákem, dokonce jsem byl na mistrovství světa do 20 let, kde se ségra mimochodem seznámila se svým manželem, mým spoluhráčem.

Pro chlapskou reprezentaci mi ale chyběla rychlost, tak jsem se zaměřil na extraligu a nastupoval za Kladno, v té době nejlepší tým.

Vedl nás Drahomír Kadlec, bývalý mistr světa v hokeji. Nemazlil se s námi, kdo nemakal, nehrál. Díky tomu jsme získali v letech 2009-2011 tři tituly v řadě a na tom posledním se podílel i brácha, který se k nám přidal.

Žral jsem to maximálně, takže jsem se snažil stíhat přípravu i v době, kdy jsem studoval tělovýchovu v Ústí nad Labem. Trénovali jsme třikrát týdně a kouč mi dovolil, abych mohl dojíždět jen ve středu a v pátek. Vždycky jsem nasednul na vlak do Prahy a odtud pokračoval autobusem do Kladna. Po tréninku jsem vzal auto, vyzvednul v Žatci budoucí manželku a vrátil se s ní do Ústí, kde taky chodila do školy. Takhle to fungovalo.

V Kladně jsem se na to vybodnul kvůli zraněním ještě předtím, než táta odešel. Štvalo mě to, protože mi nevadilo dřít, a myslím, že jsem pořád měl na to hrát v nejlepším týmu. Jenže nejdřív jsem si na lyžích urval vazy v rameni, pak nevydrželo koleno a jednou mi dokonce soupeř hokejkou přeseknul ruku.

Když jsem před pár lety kvůli firmě sepisoval zdravotní pojistku, naplno jsem si uvědomil, že jsem několik let v kuse marodil.

Jakmile jsem dostal práci na webu iSport, sportovní ambice jsem vypustil a vrátil se i s bráchou hrát do Rakovníka. Vyhovovalo mi, že plácáme jen region, ale po první zahřívací sezoně se nám najednou dařilo každý rok postoupit o úroveň výš. Vrátil se k nám Honza Pospíšil, který hraje i za nároďák, přidalo se pár dalších kluků z Kladna a několik hráčů jsme dokonce vychovali.

Dopadlo to tak, že nakonec už třetím rokem hrajeme extraligu. Plácáme se úplně na chvostu, což odpovídá realitě. Na tréninky nás chodí pravidelně maximálně osm, ostatní se slézají podle toho, jak mají vedle zaměstnání čas. Nebo spíš chuť.

Elitě nestačíme. V mých nejlepších sezonách šlo o techniku, všechno bylo pomalejší, hrálo se v polohokejové výstroji. Dnes je to velká atletika, běhá se jen v šortkách a fotbalových chráničích. O to víc všechno bolí, míček je navíc strašně tvrdý. Znám hráče, kteří na to doplatili. Jeden přišel o oko, další dokonce o kouli, protože neměl suspenzor.

Hokejbal už je úplně jiný sport než ten, se kterým jsem začínal, a docela to sedí do toho, čím jsem prošel. Jiné je prostě úplně všechno.

Poslední splátku pro společníka jsme umořili před pár měsíci a bylo to, jako bychom se všichni znovu pořádně nadechli.

Zároveň to bereme jako velké vítězství.

Aquatop je už jen náš, postupně se z něj stala rodinná firma. Když odešel jeden zaměstnanec, nahradil ho brácha, který se s mámou začal starat o obchod. Moje Kačka má zase vedle mateřské na povel e-shop a různá školení.

Postupem času jsem zjistil, že je to takhle nejlepší. Ke třem lidem, které jsme dřív měli, jsem byl hodně mírný. Nemuseli hlásit, že jdou k doktorovi. Pokud někdo v pondělí přišel s tím, že letí ve čtvrtek na deset dní na Kypr, vzal jsem to.

Bohužel se mi to vrátilo ve formě zklamání.

Chlápek, který se u nás pětadvacet let staral o chod skladu, kšeftoval s materiálem a přišli jsme kvůli němu o hodně velkou částku. Samozřejmě jsme mu nic nedokázali, ale po roční bilanci víme, že tomu tak bylo. Přitom se u nás měl nadstandardně. Byl to tátův letitý kamarád. Firma mu na spoření našetřila bezmála dvě stě tisíc, nenutili jsme ho udělat si řidičák, i když by se to sakra hodilo. Dokonce s námi seděl u jednoho stolu na Vánoce.

Jako první mě na něj upozornil právě brácha a ukázalo se, že měl pravdu. Podpultově prodával po troškách věci ze skladu. Skákal jsem dva metry do stropu, ale jakmile ten člověk zjistil, že bude mít problémy, hodil se marod a odešel.

Aby toho nebylo málo, ještě nás na několika místech pomluvil. Dnes si říkám, zaplať pánbůh, že je pryč. Je aspoň stoprocentní jistota, že se to nebude opakovat.

Máme teď nastavené vztahy tak, abychom si vycházeli vstříc. Někdy se ohledně chodu firmy samozřejmě neshodneme, ale nejsme ten typ příbuzných, které by mohly rozdělit spory o peníze. Se svojí rodinou například bydlím v bytě nad firmou, který jsme koupili, než se nám narodily děti. V životě bych ale po ségře, bráchovi a mámě nechtěl, aby mi vypláceli podíl z baráku, kde zůstali.

I to je zásluha táty. Dbal na to, abychom si pomáhali a nezáviděli si.

Všichni si každý den voláme nebo píšeme. I to, že jsme museli začít z ničeho nic fungovat bez hlavy rodiny, způsobilo, že na sebe spoléháme a máme stejný směr.

Už nám nejde jen o to, abychom udrželi dědictví, protože to se povedlo.

Přežili jsme těžké období, kdy se prodávalo málo, ale posledních pár let se pořád zvyšuje obrat, snažíme se vymýšlet nové věci, zákazníci se k nám vracejí, což je snad důkaz, že to neděláme blbě.

Na tátu si vzpomeneme každý den. V kanceláři nám visí na zdi jeho fotka s Leoškem, což je ségry první syn, nejstarší a zároveň jediné vnouče, které zažil.

Pořád si tak připomínáme změnu, jíž jsme prošli. Zatímco dřív pro nás byl Aquatop hlavně zdroj, díky kterému jsme se měli dobře, dnes je to citová záležitost a otázka osobní cti. Čím déle v tom jsem, tím víc si uvědomuju, že to, co táta zvládal úplně sám, byla frajeřina. Proto si při důležitých rozhodnutích vždycky kladu otázku, jak by se zachoval. A co by říkal na to, jak jsme se zachovali my.

Věřím, že by měl radost.

Pořád vycházíme hlavně z toho, co po něm zůstalo. Pořád víme, že se na něj můžeme vždycky spolehnout.

 

Tento příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.